9.kapitola - První vtip a jiné záležitosti
Byl to samozřejmě hlas lva. Děti už si dávno byly jisté, že umí mluvit, ale stejně to byl hrozný a zároveň krásný šok, když to udělal.
Mezi stromy se objevili nespoutaní bohové a bohyně lesa a s nimi přišli fauni, satyrové a trpaslíci. Z řeky vystoupil říční bůh a jeho dcery najády. A ti všichni dohromady a spolu s nimi i všechna zvířata a ptáci, každý svým jedinečným hlasem -hlubokým, vysokým, zastřeným, jasným - odpovídali: "Buď zdráv, Aslane. Slyšíme a posloucháme. Bdíme. Milujeme. Myslíme. Víme."
"Ale prosím, nevíme toho ještě moc," řekl nosový a jaksi frkavý hlas. A obě děti doslova nadskočily překvapením, protože to promluvil drožkářský kůň.
"Náš hodný Jahoda!" zvolala Polly. "To jsem ráda, že ho lev taky vybral mezi mluvící zvířata." Drožkář, který teď stál vedle dětí, řekl: "No to je klika. Já to ale dycinky říkal, že ten kůň má víc rozumu než některý lidi."
"Tvorové, dávám vám vás samé," ozval se silný, šťastný Aslanův hlas. "Dávám vám navěky tuto zemi Narnii. Dávám vám lesy, plody, řeky. Dávám vám hvězdy a dávám vám sebe. Němá zvířata, která jsem nevybral, vám také patří. Jednejte s nimi laskavě a pečujte o ně, ale nevracejte se k jejich způsobům, jinak přestanete být mluvícími zvířaty. Z nich jste byli vyzdviženi a k nim se opět můžete navrátit. Nečiňte tak."
"Ne, Aslane, nebudeme, nebudeme," slibovali všichni. A jedna domýšlivá kavka dodala pořádně nahlas: "Žádné strachy!" Řekla to, až když všichni ostatní domluvili, takže její slova se jasně a zřetelně ozvala do naprostého ticha; možná už jste zažili, jak to někdy může být trapné - řekněme na večírku. Kavka se tak styděla, že schovala hlavu pod křídlo, jako by se chystala jít spát. A všechna ostatní zvířata začala vydávat podivné zvuky, které byly jejich způsobem smíchu. Snažili se ovládnout, ale Aslan řekl:
"Smějte se a ničeho se nebojte, tvorové. Teď, když už nejste němí a hloupí, nemusíte být stále vážní. S řečí přichází smích právě tak jako spravedlnost."
Pak se všichni rozchechtali naplno. A bylo tolik veselí, že sama kavka znovu sebrala odvahu a usadila se na hlavě drožkářského koně, mezi jeho ušima, zamávala křídly a volala: "Aslane! Aslane! Já jsem udělala první vtip? Bude se navždycky vyprávět, jak jsem udělala první vtip?"
"Ne, malá přítelkyně," řekl lev. "Ty jsi neudělá-la první vtip, ty jsi byla tím prvním vtipem." A všichni se rozesmáli ještě víc. Kavce to vůbec nevadilo a smála se právě tak nahlas jako ostatní, dokud kůň nezatřásl hlavou, kavka neztratila rovnováhu a nespadla. Naštěstí si dřív, než dopadla na zem, vzpomněla na křídla - nebyla na ně ještě úplně zvyklá.
"A nyní," řekl Aslan, Je Narnie založena. Teď musíme myslet na to, aby také byla bezpečná. Některé z vás povolám do své rady. Přistupte ke mně - ty, hlavní trpaslíku, a ty, bože řeky, a ty, dube, a ty, výre, a oba havrani a slone. Musíme si promluvit. Neboť ačkoli tento svět není ještě ani pět hodin starý, už do něj vstoupilo Zlo."
Tvorové, které jmenoval, k němu přistoupili a on s nimi odešel směrem na východ. Všichni ostatní začali jeden přes druhého mluvit: "Co říkal, že sem vstoupilo? - Nějaké Slo? Co je to Slo? Ne, on neříkal Slo, říkal Clo... No ale co to je?"
"Koukej," řekl Digory Polly, "já musím za Aslanem, myslím za tím lvem. Musím s ním mluvit."
"Myslíš, že můžeme?" pochybovala Polly. "Já bych si netroufla."
"Já musím," vysvětloval Digory. "Jde o maminku. Jestli mi někdo může dát něco, co jí pomůže, tak je to on."
"Půjdu s vámi," kývl drožkář. "On se mi líbil. A myslím, že ta ostatní zvířata nás nechají na pokoji. A taky si chci promluvit se staroušem Jahodou."
Všichni tři tedy vykročili tak odvážně, jak jen mohli, ke shromážděným zvířatům. Tvorové byli tak zaujatí hovorem a navazováním přátelství, že si tří lidí nevšimli, dokud nebyli úplně blízko. Neslyšeli ani strýce Andrewa, který se o kus dál tak třásl vzteky, až mu knoflíky na botách cvakaly, a křičel, ale rozhodně ne z plných plic: "Digory! Vrať se! Okamžitě se vrať, když ti to říkám! Zakazuji ti udělat jediný další krok!"
Když byli konečně všichni tři přímo mezi zvířaty, přestali všichni tvorové mluvit a vykulili na ně oči.
"No ne," řekl konečně bobr. "Ve jménu Aslanově, co je tohle?"
"Prosím," začal Digory trochu zadýchaně, ale králík ho přerušil: "Podle mě je to nějaký veliký druh salátu."
"Ne, to nejsme, opravdu ne," ujišťovala ho spěšně Polly. "Vůbec nejsme dobří k jídlu."
"Vidíte?" řekl krtek. "Umějí mluvit. Kdopak kdy slyšel o mluvícím salátu?"
"Třeba jsou druhý vtip," napadlo kavku.
Panter, který si právě omýval obličej, toho na okamžik nechal a řekl: "Ale jestli jsou, tak zdaleka ne tak dobrý jako ten první. Aspoň já na nich nic moc legračního nevidím." Zívl a pokračoval v mytí.
"Moc vás prosím," řekl Digory, "já mám strašně naspěch. Chtěl bych mluvit se lvem."
Celou tu dobu se drožkář pokoušel zachytit Jahodův pohled. Teď se mu to povedlo. "Tak co, Jahodo, ty můj starouši," řekl. "Vždyť mě znáš. Nebudeš tady přece stát a tvářit se, že mě vůbec neznáš?"
"O čem ta věc mluví, koni?" ptalo se několik hlasů.
"Tedy," začal Jahoda velice pomalu, "já to úplně přesně nevím. Myslím, že většina z nás toho
ještě moc neví. Ale připadá mi, že jsem takovéhle věci už někdy viděl. Mám pocit, že jsem žil někde jinde, nebo byl něco jiného, než nás Aslan před několika minutami probudil. Všechno je to hodně nejasné. Jako sen. Ale v tom snu byly takové věci jako tihle tři."
"Cože?" zvolal drožkář. "Ty mě neznáš? Já jsem ti přece nosil horkej nápoj s otrubama, když jsi večer nebyl ve svý kůži! Já jsem tě přece hřebelcoval! Já přes tebe nikdy nezapomněl přehodit deku, když jsi stál venku na mrazu! To bych si o tobě nepomyslel, Jahodo."
"Přece jen se mi to vybavuje," řekl kůň zamyšleně. "Ano! Počkej, vzpomínám si, už si vzpomínám. Ano, ty jsi za mě vázal hroznou černou věc a pak jsi mě bil, abych běžel, ale ať jsem běžel, jak jsem chtěl daleko, ta černá věc pořád rachotila za mnou."
"Museli jsme si vydělávat na živobytí," namítl drožkář. "Tvoje stejně jako moje. A kdyby nebyla práce a bič, tak by taky nebyla stáj, seno, nápoj a ani oves. A oves jsi dostával vždycky, když jsem si to mohl dovolit, nemůžeš říct, že ne."
"Oves?" opakoval kůň a napřímil uši. "Aha, na něco takového si vzpomínám. A vybavuje se mi toho víc a víc. Ty jsi vždycky seděl někde nahoře za mnou a já jsem běhal vepředu a táhl jsem tebe i tu černou věc. Ano, už vím, že jsem oddřel všechnu práci."
"V létě snad," připustil drožkář. "Pro tebe práce ve vedru, pro mě sedátko ve stínu. Ale co v zimě, starouši, když ty ses zahříval a já tam nahoře seděl, nohy jsem měl jako led, do nosu mě štípal studený vítr a ruce jsem měl tak omrzlé, že jsem skoro neudržel otěže?"
"Byla to zlá, krutá země," řekl Jahoda. "Nebyla tam tráva. Všude tvrdé kamení."
"To je pravda, kamaráde, to je pravda!" souhlasil drožkář. "Tvrdej svět to byl. Vždycky jsem říkal, že taková dlažba žádnému koňovi neprospěje. To je Londýn, no jo. Mně se tam taky nelíbilo, nejen tobě. Ty jsi byl venkovskej kůň a já byl venkovskej chlap. Tam doma u nás jsem zpíval ve sboru. Ale neuživil jsem se tam."
"Prosím, prosím," vložil se do toho Digory. "Nemohli bychom jít? Lev se čím dál víc vzdaluje. A já s ním strašně moc potřebuji mluvit."
"Koukni, Jahodo," řekl drožkář. "Tenhle mladej pán má na dušičce něco, o čem chce mluvit s tím lvem, vy mu říkáte Aslan. Co kdybys ho nechal jet na sobě (byl by ti moc vděčnej) a dovezl ho tam, co je ten lev? A já a ta holčička půjdem za vámi."
"Jet na mně?" opakoval Jahoda. "Ano, už si vzpomínám. To znamená, že si mi sedne na záda. Pamatuji se, že kdysi býval jeden takový malý z vás dvounožců, a ten to dělal. Míval takové tvrdé hranaté kousky něčeho bílého, a to mi dával. Chutnalo to... no, úžasně, mnohem lip než tráva."
"To byl asi cukr," řekl drožkář.
"Prosím, Jahodo," žadonil Digory, "nech mě vylézt nahoru a dovez mě za Aslanem."
"No, mně to nevadí," souhlasil kůň. "Projezdnou... Naskoč si."
"Hodný Jahoda," pochválil ho drožkář. "Ukaž, mladíku, zvednu tě." Za chvilku už Digory seděl Jahodovi na hřbetě a sedělo se mu docela pohodlně, protože býval zvyklý jezdit bez sedla na svém poníkovi.
"A teď běž, Jahodo," řekl.
"Nemáš sebou náhodou kus toho bílého, viď?" zeptal se kůň.
"Ne, to bohužel nemám," zalitoval Digory.
"No, co se dá dělat," řekl Jahoda a vyrazili.
V té chvíli veliký buldok, který už dlouho kolem čenichal a soustředěně se rozhlížel, řekl: "Podívejte! Není támhle další takový divný tvor, támhle u řeky, pod stromy?"
Všechna zvířata pohlédla tím směrem a uviděla strýce Andrewa, který stál bez hnutí mezi rododendrony a doufal, že si ho nikdo nevšimne.
"Pojďte!" zvolalo několik hlasů. "Zjistíme to." A zatímco Jahoda s Digorym svižně klusal pryč jedním směrem a Polly s drožkářem je následovali pěšky, většina tvorů se rozběhla ke strýci Andrewovi s řevem, štěkotem, funěním a různými jinými zvuky, vyjadřujícími veselý zájem.
Musíme se teď vrátit a vysvětlit, jak to celé viděl strýc Andrew. Stručně řečeno, docela jinak než drožkář a děti. To, co vidíte a slyšíte, totiž do značné míry závisí na tom, kde stojíte, a také co jste zač.
Od chvíle, kdy se zvířata prvně objevila, se strýc Andrew schovával hloub a hloub do křoví. Samozřejmě je velmi pozorně sledoval, nezajímalo ho ale, co dělají; chtěl jen vědět, zda se na něj nevrhnou. Stejně jako čarodějnice byl i on až děsivě praktický. Proto si ani nevšiml, že Aslan vybírá mezi zvířaty dvojice. Pro něj to všechno byly jen spousty nebezpečných bestií všude kolem. A nedokázal pochopit, proč ostatní zvířata neprchají před tím obrovským lvem.
Ten velký okamžik, kdy zvířata začala mluvit, mu úplně unikl, a mělo to zajímavý důvod. Když lev začal zpívat, před dlouhou dobou, když byla ještě všude tma, uvědomil si, že ten zvuk je píseň. A ta píseň se mu hrozně nelíbila. Nutila ho myslet na věci a cítit věci, na něž myslet a které cítit nechtěl. Když vyšlo slunce a on uviděl, že zpěvákem je lev {Jenom lev", řekl si), snažil se ze všech sil věřit, že to zpěv není a nikdy nebyl - jen lví řev, jaký může v našem světě vydávat každý lev v zoo. "Samozřejmě, že nemohl zpívat," myslel si. "To mi jen tak připadalo. Mám nervy nadranc. Kdo to kdy slyšel, aby lev zpíval?" A čím déle a krásněji lev zpíval, tím víc se strýc Andrew snažil věřit, že neslyší nic než řvaní. Jenže když se snažíte dělat se hloupějšími, než jste, má to jeden háček: často se vám to povede. A strýci Andréwovi se to povedlo. Brzo už v Aslanově písni neslyšel nic než řev. Ostatně záhy by byl už neslyšel vůbec nic jiného, i kdyby chtěl. Když pak konečně lev promluvil a řekl, procitni, Narnie, neslyšel slova, ale jen zavrčení. A když zvířata odpovídala, slyšel jen štěkot, vrčení, ňafání a vytí. Když se zasmála, bylo to pro strýce Andrewa horší než cokoli jiného, co se stalo do té doby. Takový příšerný, krvelačný rámus hladových a vzteklých zvířat ještě v životě neslyšel. Nato ke svému neskonalému vzteku a hrůze uviděl, jak ostatní tři lidé vyšli z úkrytu a míří přímo ke zvířatům.
"Hlupáci!" vrčel si pro sebe. "Teď ty bestie sežerou děti i s prsteny a já se už nikdy nedostanu domů. Ten Digory je ale sobec! A ostatní nejsou o nic lepší. Jestli chtějí zahodit vlastní životy, je to jejich věc. Ale co já? To je zřejmě ani nenapadlo. Na mě nikdo nemyslí."
Nakonec, když se celé to stádo zvířat vrhlo k němu, otočil se a utíkal jako o život. Teď už muselo být každému jasné, že vzduch toho mladého světa skutečně starému pánovi prospívá. V Londýně byl na nějaké běhání příliš starý, zatímco tady se hnal takovým tempem, že na kterékoli střední škole v Anglii by snadno vyhrál stometrový sprint. Byl to neuvěřitelný pohled, jak za ním vlály krovky redingotu. Ale nebylo to samozřejmě k ničemu. Mnohá ze zvířat, která ho pronásledovala, byla velmi rychlá. Navíc tohle byl první běh, který si v životě vyzkoušela, a byla ráda, že si mohou protáhnout svaly. "Na něj! Na něj!" křičela zvířata. "Třeba je to to Slo! Rychle! Vpřed! Nadběhněte mu! Obkličte ho! Do toho! Hurá!"
Za pouhých pár minut ho některá zvířata předběhla. Shlukla se do řady a zastoupila mu cestu. Jiná ho obklíčila zezadu. Ať se podíval kam chtěl, všude viděl nějakou hrůzu. Nad ním se tyčily parohy mohutných losů a obrovská tvář slona. Těžcí a vážní medvědi a kanci bručeli a frkali za ním. Chladní leopardi a panteři se sarkastickými výrazy - tedy tak mu to připadalo - na něj zírali a mávali ocasem. Nejvíc ho ale děsila ta spousta otevřených tlam. Zvířata se chtěla po běhu jen vydýchat, ale on si myslel, že ho chtějí sežrat. Strýc Andrew stál, třásl se a strachy se kolébal ze strany na stranu. Ani za normálních okolností neměl zvířata moc rád, protože se jich bál. A za všechny ty roky, kdy prováděl na zvířatech různé kruté pokusy, se bál ještě mnohem víc.
"Tak co," řekl buldok svým věcným tónem, "jsi zvíře, rostlina nebo nerost?" Takhle to řekl ve skutečnosti, ale strýc Andrew slyšel jen: "Grrráúú!"