10.kapitola - Digory a strýček maji potíže
Možná si myslíte, že zvířata byla hloupá, když hned nepoznala, že strýc Andrew patří ke stejnému druhu tvorů jako obě děti a drožkář. Ale nesmíte zapomínat, že zvířata neznala lidské oblečení. Myslela si, že Pollyiny šaty, Digoryho oblek s krátkými kalhotami, sáčkem a čepicí a drožkářova buřinka jsou jejich součástí právě tak jako srst nebo peří. Dokonce ani u těch tří by nepoznala, že patří ke stejnému druhu, kdyby s nimi nemluvila a kdyby si to nemyslel Jahoda. Strýc Andrew byl navíc mnohem větší než děti a mnohem hubenější než drožkář. Byl celý v černém až na bílou vestu, která už dávno nebyla bílá, a takovouhle šedivou (pořádně rozcuchanou) hřívu vlasů nikdo z ostatních lidí neměl. Není divu, že byla zvířata zmatená. A navíc to divné stvoření zřejmě neumělo mluvit.
Ne že by se strýc Andrew nesnažil. Když na něj buldok promluvil, nebo jak se domníval on, nejdřív zavrčel a pak bafnul, natáhl k němu roztřesenou ruku a zajíkavě vykoktal: "Hodný pejsánek, no tak, malá, malá." Jenže zvířata mu nerozuměla, stejně jako on nerozuměl jim. Neslyšela žádná slova, jen jakýsi nejasný sykavý zvuk. I když možná bylo dobře, že nerozuměla -ještě jsem nepotkal psa, kterému by bylo milé, když mu někdo říká "hodný pejsánek, malá", a tím méně by se to asi líbilo mluvícímu psu z Narnie. Je to asi jako když vám někdo řekne "hodný chlapeček". Pak strýc Andrew omdlel a svalil se na zem.
"Tak vidíte," prohlásilo prase bradavičnaté. "Je to jenom strom. Hned jsem si to myslelo." Nezapomeňte, že nikdo z nich ještě neviděl nikoho ani upadnout, natož omdlít.
Buldok, který očichával strýce Andrewa od hlavy k patě, zvedl hlavu a řekl: "Je to zvíře. Určitě je to zvíře. A nejspíš stejný druh jako ti ostatní."
"To si nemyslím," namítl medvěd. "Zvíře by se takhle nesvalilo. My jsme zvířata a taky se neválíme. Stojíme zpříma. Takhle." Zvedl se na zadní nohy, udělal krok dopředu, zakopl o větev a padl na záda.
"Třetí vtip, třetí vtip, třetí vtip," vykřikovala nadšeně kavka.
"Stejně si myslím, zeje to nějaký strom," trvalo na svém prase.
"Jestli je to strom," řekla medvědice, "tak v něm bude možná včelí hnízdo."
"Já jsem si jistý, že to strom není," přel se jezevec. "Myslím, že se to pokoušelo mluvit, než se to překotilo."
"To byl jenom vítr ve větvích," odbylo ho prase.
"Doufám, že si nemyslíš," oslovila kavka jezevce, "zeje to mluvící zvíře! Neřeklo to přece žádná slova."
"Víte, ale stejně," řekla slonice - byla tam sama, protože, jak si jistě vzpomínáte, jejího manžela odvolal Aslan k sobě, "stejně to může být nějaké zvíře. Ta bělavá hrouda na jednom konci, nemohlo by to být něco jako obličej? A ty díry tam, nemůžou to být oči a tlama? Nos samozřejmě nemá. I když - ehm... jeden nesmí být předpojatý. Velice málo z nás má něco, čemu by se skutečně dalo říkat nos." Zamžourala s omluvitelnou pýchou na svůj vlastní chobot.
"Takovéhle poznámky si vyprošuji," ozval se buldok.
"Slonice má naprostou pravdu," přidal se také tapír.
"Víte vy co?" napadla osla chytrá myšlenka. "Možná je to zvíře, které neumí mluvit, ale myslí si, že to umí."
"Zkusím, jestli se to nedá postavit," uvažovala slonice. Opatrně uchopila bezvládné tělo strýce Andrewa do chobotu a postavila ho na jeden konec. Bohužel hlavou dolů, takže se mu z kapes vykulily dvě zlaté půllibry, tři půlkoruny a šestipence. Nebylo to ale k ničemu. Strýc Andrew se znova svalil na zem.
"Vidíte!" ozvalo se několik hlasů. "Vůbec to není zvíře. Není to živé."
"Já vám říkám, zeje to zvíře," nedal se buldok. "Očichejte si to sami."
"Čich není všechno," namítla slonice.
"No no," řekl buldok, "čemu by měl jeden důvěřovat, když ne nosu?"
"No, třeba svému rozumu," odpověděla mírně.
"Takovéhle poznámky si vyprošuji," řekl buldok.
"Ale musíme s tím rozhodně něco udělat," řekla slonice. "Může to být to Slo a musíme to ukázat Aslanovi. Co si myslí většina z nás? Je to zvíře nebo něco z rodu stromů?"
"Strom! Strom!" ozvala se desítka hlasů.
"Tak dobře," řekla slonice. "Jestli je to strom, je potřeba ho zasadit. Musíme vykopat jámu."
Tuhle část úkolu velmi rychle vyřídili oba krtci. Pak se chvilku debatovalo o tom, kterým koncem
strýce Andrewa do jámy dát, a jen těsně unikl zasazení hlavou dolů. Několik zvířat tvrdilo, že jeho nohy jsou určitě větve a že tedy to šedé ježaté, tím mysleli hlavu, musejí být kořeny. Jiní si ale povšimli, že ta rozeklaná část je nejvíc zablácená a že se rozvětvuje do šíře, což přece kořeny dělají. Nakonec ho tedy zasadili správnou stranou. Když upěchovali hlínu, sahala mu asi ke kolenům.
"Vypadá hrozně zvadle," řekl osel.
"Samozřejmě potřebuje zalít," souhlasila slonice. "Myslím, že mohu říct bez urážky kohokoli z přítomných, že pro tuhle práci je patrně můj nos nejlepší."
"Takovéhle poznámky si vyprošuji," prohlásil buldok. Ale slonice poklidně došla k řece, naplnila chobot vodou a vrátila se zpátky pečovat o strýce Andrewa. To chytré zvíře v tom pokračovalo, dokud mu na hlavu nenalilo litry a litry vody. Voda mu stékala ze šosů kabátu, jako by se koupal v šatech. Nakonec ho to vzpamatovalo a on se probral z mdloby. To bylo panečku probuzení! My ho ale teď musíme nechat přemýšlet o zlých skutcích (pokud byl vůbec přemýšlení schopen) a věnovat se důležitějším věcem.
Mezitím Jahoda klusal s Digorym na zádech tak daleko, že už nebylo slyšet ostatní zvířata a ta
malá skupinka vybraných poradců byla na dohled. Digory věděl, že při tak závažné schůzce je rušit nemůže. Ale ani to nebylo potřeba. Stačilo jedno Aslanovo slovo a slon, havrani i ostatní ustoupili stranou. Digory sklouzl z koně a ocitl se tváří v tvář Aslanovi. Aslan byl mnohem větší, krásnější, zlatější a taky strašlivější, než si Digory myslel. Neodvážil se podívat do těch velikých očí.
"Prosím... pane lve... Aslane... pane..." koktal Digory, "mohl byste... můžu, prosím, dal byste mi nějaké kouzelné ovoce z téhle země, aby se moje maminka uzdravila?"
Strašně moc doufal, že lev řekne ano, a taky se strašně se bál, že řekne ne. Ohromilo ho, když neudělal ani jedno, ani druhé.
"To je ten chlapec," řekl Aslan, ale nedíval se na něj, nýbrž na svoje rádce. "Ten chlapec to udělal."
"Propána," myslel si Digory, "co jsem zase udělal?"
"Synu Adamův," řekl lev. "V mé nové zemi Narnii je zlá čarodějnice. Řekni těmto dobrým zvířatům, jak se sem dostala."
Digorymu prolétlo hlavou deset věcí, které by mohl říct, ale měl dost rozumu, aby nevyslovil nic než čistou pravdu.
"Přivedl jsem ji sem, Aslane," odpověděl tiše.
"Za jakým účelem?"
"Chtěl jsem ji dostat z mého světa zpátky do jejího. Myslel jsem, zeji odnáším tam, kam patří."
"A jak se ocitla ve tvém světě, synu Adamův?"
"No, pomocí kouzla."
Lev neřekl nic a Digory pochopil, že to dost nevysvětlil.
"To můj strýček, Aslane," začal. "Poslal nás pomocí kouzelných prstenů pryč z našeho světa, nebo spíš nejdřív tam poslal Polly a já jsem musel za ní, a pak jsme potkali čarodějnici v takovém městě, které se jmenovalo Charn, a ona se nás pak chytila, když..."
"Vy jste potkali čarodějnici?" řekl Aslan hlubokým hlasem, ve kterém se ozval náznak zavrčení.
"Vzbudila se," přiznal Digory nešťastně. A pak hrozně zbledl a dodal: "Totiž já jsem ji vzbudil. Protože jsem chtěl vědět, co se stane, když uhodím na zvonek. Polly nechtěla. Nebyla to její vina. Já... já jsem se s ní pral. Já vím, že jsem neměl. Ale ten nápis pod zvonkem mě asi očaroval."
"Ano?" zeptal se Aslan; jeho hlas byl stále velice tichý a hluboký.
"Ne," přiznal Digory. "Teď vidím, že ne. Jen jsem si to namlouval."
Dlouho bylo ticho. A Digory si celou tu dobu myslel: "Všechno jsem zkazil. Teď nemám šanci něco pro maminku dostat."
Když lev znovu promluvil, neoslovil Digoryho.
"Vidíte, přátelé," řekl, "ještě dřív, než v tomto novém čistém světě, který jsem vám dal, uplynulo sedm hodin, už do něj vstoupilo Zlo. Probuzeno a přivedeno sem tímto synem Adamovým." Zvířata, dokonce i Jahoda, se zadívala na Digoryho, který měl jen jedno přání - aby se otevřela země a pohltila ho. "Nevěšte ale hlavy," pokračoval Aslan ke zvířatům. "Z tohoto Zla vzejde zlé, aleje to ještě daleko a já se postarám, aby to nejhorší dopadlo na mou hlavu. Mezitím ustanovme takový řád, aby Narnie byla po stovky let radostnou zemí v radostném světě. A protože Adamovo plémě škodu napáchalo, Adamovo plémě ji také musí pomoci napravit. Přistupte blíž, vy druzí dva."
Ta poslední slova patřila Polly a drožkáři, kteří mezitím dorazili. Polly, oči vykulené a pusu dokořán, zírala na Aslana a pevně se držela drožkáře za ruku. Drožkáři stačil jediný pohled na lva a smekl buřinku, bez které ho ještě nikdy nikdo neviděl. Když ji sundal, vypadal mladší a hezčí, víc jako venkovan a méně jako Londýňan.
"Synu," řekl Aslan drožkáři, "dlouho tě znám. Znáš mě také?"
"Teda, ne, pane," řekl drožkář. "Aspoň ne tak, jak se to obvykle bere. Ale přitom mám pocit, jestli můžu bejt tak smělej, jako že jsme se už někde viděli."
"To je dobře," kývl lev. "Víš víc, než si myslíš, že víš. A teď se poznáme ještě lépe. Jak se ti líbí tato země?"
"Moc hezká, pane," řekl uznale drožkář.
"Chtěl bys tu žít navždy?"
"No, víte, pane, jsem ženatej člověk," řekl drožkář. "Kdyby tu byla moje žena, tak myslím, že by se nám ani jednomu zpátky do Londýna nechtělo. My jsme oba vlastně spíš venkovani."
Aslan pohodil hřívou, otevřel tlamu a vydal jediný dlouhý tón - nepříliš hlasitý, ale velice mocný. Polly poskočilo srdce v těle, když ho uslyšela. Byla si jistá, že je to volání a že každý, kdo to volání uslyší, ho bude chtít uposlechnout, a co víc, že bude schopen ho uposlechnout. Ať mu v cestě stojí kolik chce světů a věků. A vzápětí -i když to Polly naplnilo posvátnou úctou, vlastně ji to doopravdy neohromilo ani nepřekvapilo -vedle ní z ničeho nic stála mladá žena s laskavou, poctivou tváří. Polly hned věděla, že je to drožkářova manželka, přivolaná z našeho světa ne neohrabanými kouzelnými prsteny, ale rychle, prostě a přirozeně, jako když pták usedá do hnízda. Mladá žena zřejmě právě prala, protože měla na sobě zástěru, rukávy vykasané k lokti a na rukou mydlinky. Kdyby byla měla čas obléknout si na cestu sváteční šaty a klobouk s umělými třešněmi, byla by vypadala hrozně, ale takhle jí to docela slušelo.
Samozřejmě si myslela, že se jí to všechno jen zdá. Proto se nevrhla k manželovi a nezačala se vyptávat, co se to děje. Když se znovu podívala na lva, nebyla si už tak jistá, zeje to sen, ale nezdálo se, že by se polekala. Udělala pukrlátko, jak to v té době ještě některé venkovské dívky uměly. Chytila drožkáře za ruku a plaše se kolem sebe rozhlédla.
"Děti moje," řekl Aslan a zahleděl se na ně, "stanete se prvním králem a královnou Narnie."
Drožkář ohromením otevřel ústa a jeho manželka se hezky začervenala.
"Budete vládnout všem těmto tvorům, dáte jim jména a budete mezi nimi udržovat spravedlnost. Až povstanou nepřátelé, ochráníte je před nimi. A nepřátelé povstanou, protože v tomto světě se skrývá zlá čarodějnice."
Drožkář dvakrát třikrát ztěžka polkl a tiše si odkašlal.
"Račte prominout, pane," řekl. "Já vám za to všechno moc děkuji a tady moje žena taky, ale na tohle já nejsem dělanej. Nemám žádný školy, víte?"
"Pověz mi," oslovil ho Aslan, "umíš pracovat s rýčem a pluhem a vypěstovat ze země potravu?"
"To jo, pane, to umím. Vyrůstal jsem v tom."
"Dokážeš vládnout těmto tvorům laskavě a spravedlivě a pamatovat na to, že to nejsou otroci jako ta němá zvířata ve světě, odkud jsi přišel, ale mluvící zvířata a svobodní poddaní?"
"To vím, pane," kývl drožkář. "Budu se snažit měřit všem stejně."
"A vychováš svoje děti a vnoučata k tomu, aby jednali také tak?"
"To bude, hádám, asi na mě. Budeme dělat, co budeme moct, viď, Nellie?"
"A nebudeš mít oblíbence ani mezi vlastními dětmi, ani mezi jinými tvory, ani nedopustíš, aby někdo utlačoval druhého nebo mu ubližoval?"
"Takovýhle věci jsem nikdy netrpěl, a to je svatá pravda, pane. Dal bych jim co proto, kdybych na to přišel," řekl drožkář. Mluvil najednou pomaleji a zvučněji. Jeho hlas se stále víc podobal hlasu venkovana, jaký asi míval jako chlapec, nebylo to už ono ostré, rychlé brebentění Londýňana.
"A kdyby proti této zemi povstali nepřátelé a byla válka, byl bys první v útoku a poslední na ústupu?"
"No, pane," odpověděl drožkář pomalu, "to jeden nikdy neví, dokud to nevyzkouší. Co já vím, třeba se ukáže, že jsem měkkota. Nikdy jsem nebojoval, leda pěstma. Ale budu se snažit... chci říct, doufám, že se budu snažit a dělat, co mám."
"Pak tedy," prohlásil Aslan, "dokážeš všechno, co král dělat má. Korunovace proběhne už brzo.
A ty a tvoje děti a vnuci budete požehnáni, a někteří z tvých potomků se stanou králi Narnie a jiní králi Archenlandu, který leží tam za Jižním pohořím."
"A ty, dceruško," obrátil se na Polly, "vítej. Odpustila jsi už chlapci násilí, kterého se na tobě dopustil v opuštěném paláci prokletého Charnu?"
"Ano, Aslane, už jsme se usmířili," kývla Polly.
"Tak to je dobře," řekl Aslan. "A teď k tobě, chlapče."